Naši vyučující

Naši vyučující

Kategorie: Válka je vůl

Kdo nás to učil? Zelená zahrádka různých exotů.

Většina našich vyučujících, na vojenské katedře, byli vysloužilí podplukovníci, semtam nějaký plukovník. Jaké bylo jejich vzdělání? Např. dělostřelecké učiliště v 50 – tých létech. Toť vše. Takže jejich názory, ve srovnání s vysokoškoláky, které učili, byly mnohdy ohromující.

 

Dále zde byli průšviháři. Topo -  geo nás učil mladý, nafoukaný asi major. Ulítla mu při cvičení raketa, vletěla do vesnice kde  výbuchem zlikvidovala autobusovou zastávku. Naštěstí právě na ní nikdo nebyl. Aby se ho bojové útvary zbavily, byl přeložen na vojenskou katedru.

 

Další skupinou byli zdravotní potíže. My jsme hned v začátku dostali mladého sympaťáka, dělostřelce, kapitána  Okouna.  Měl samozřejmě vysokoškolské vzdělání. Ovšem šroub v noze. Přišel od bojového útvaru. U bojových  útvarů se hodnostmi tolik neplýtvalo, jako na Vojenské katedře. Takže byl sice asi 50 x chytřejší, než jeho nadřízení, ale byl jen kapitán.

 

Velký, sportovní, s mocným dělostřeleckým knírem. Byl férový. Nebyl zákeřný. Co slíbil, snažil se dodržet. To velká část těch podplukovníků byli zákeřní, zamindrákovaní podrazáci. Snažili se nás vždy nějak nachytat, podvést, ošálit, pozvednout si sebevědomí.

 

Dalším byl podplukovník Kašpar. Paragánec. Špatná páteř. Prodával na středním východě zbraně. Když nás učil Taktiku, říkával: „ Soudruzi, již dávno není ta doba, kdy jeden uvědomělý komsomolec stačil na rotu Wehrmachtu“.  Anebo „ Taktika je jako děv…, můžete ji …. Ze všech stran“.

 

Nezákeřnější byl asi velitel naší dělostřelecké baterie. Podplukovník J.P. Říkejme mu Trpaslík. Měřil asi metr padesát i s botama vycpanýma novinami. Studenti, kteří byli vyšší, než 1,8 m byli jeho oblíbeným terčem. Léčil si na nich komplexy. Vyšší vysokoškoláci mohli dělat  cokoliv, neustále je buzeroval, řval na ně a dával jim jen špatné známky.

 

Bývaly to komické výstupy.

 

Jako dělostřelci jsme často plnili různé topografické úkoly. Běhali jsme po dvojicích s dělostřeleckými busolami ( PAB) po celé Kraví Hoře, zaměřovali, počítali, měřili, na závěr jsme diktovali výsledky. Tolerance byla 25 m. Při měření jsme museli mít čepice otočené štítkem do zadu abychom mohli nahlížet do kukátka buzoly. Nesměli jsme mít na kabátech opasky, neboť kovová spona by ovlivňovala zemské magnetické pole, čímž by došlo ke zmýlení střelky buzoly. S plandajícím kabátem po kolena a s čepicí štítkem do zadu ( tehdy to ještě nebylo IN), vypadali jsme jako  fašisti u Moskvy.  K tomu dělostřelecká buzola na trojnožce ( podobné jako teodolit), + měřící latě, tak jsme snaživě, spíše ale zoufale běhali po Kraví Hoře, zapisovali, počítali a odečítali vzdálenosti a převýšení.

 

Na závěr následoval rozkaz zákeřného  podplukovníka Trpaslíka, s jeho škodolibým úsměvem : „ Hlaste neměřené hodnoty!“ .

 

Hlásit začínali dlouháni.

 

Po vyřčení čísel snaživých studentů  zněl výrok podplukovníka Trpaslíka: „Máte to za 8“.

 

Dlouháni na něj nechápavě hleděli. Škodolibě prohodil: Vydělte si to dvěma. ( U každé buzoly byli 2 studenti. 4 je nejhorší známka na vysoké škole).

 

„Hlaste další dvojice“, zněl rozkaz.

 

Kolegové měli naměřeny stejné hodnoty, jako dlouháni. Protože byly nevyhovující, mírně je korigovali, ve snaze uhodnout správnou kombinaci. Marně. Zase za 8. I naše dvojice zkoušela neúspěšně korigovat. Pak následovaly trestné domácí úkoly, zadání výpočtů ve svém volném čase, osobní přezkušování a jiné nádhery.  Málokdy málokdo trefil správná čísla.  Těch měření a výpočtů bylo hodně, stačilo malé zaokrouhlování, počítače nebyly…

 

Dodnes vidím karikaturu, kterou namaloval v učebně dlouhán Ruda z první řady. Byli na ní dva dlouháni, studenti, s mantly vlajícími ve větru, bez opasku, s čepicemi štítkem dozadu, jak stojí u busoly PAB, a vedle nich o půl metru menší podplukovník Trpaslík, s čepicí štítkem dopředu, koukaje na ně do vrchu, jak jim vítězoslavně sděluje:  „ Máte to za 8.“ 

 

Byl tam ještě jeden zákeřňák. Táta Šmoula. Taky podplukovník. Táta Šmoula používal osvědčenou  taktiku cukru a biče. Dokázal si v četě svých vysokoškolských studentů vybudovat totalitní udavačský systém.  Student donášel na studenta, pod hrozbou vyhození z vojenské katedry. Nevídané. Studenti byli jinak inteligentní lidé, drželi při sobě, pomáhali si. Nikoliv ale v četě Táty Šmouly.

 

Dále tam byl podplukovník Popleta. Seznámili jsme se s ním při hodině Obrany proti hromadným zbraním. „Studente, co uděláte, jak se budete chránit proti účinkům výbuchu jaderné zbraně?“ 

 

Každý v naší generaci přesně znal 5 účinků ZHN ( zbraní hromadného ničení). I ochrany proti nim. Vzpomeňte si, těch hodin Branné výchovy,…To dnešní generace…A student ze sebe začal sypat.

 

„Ale to né," nesouhlasil  Popleta. Jedeno oko mi koukalo za rok, člověk nikdy nevěděl, kam se dívá. „Když to začne, můžete si akorát tak vzít bílou plachtu a jít si vyhlédnout místo na hřbitov“.  

 

Byl zkrátka nějaký pesimistický. Nevěřil ve vítězství našich zbraní. Jinak popletl, co se dalo. Tito „učitelé“ byli velmi dobře placeni. V době, kdy ve fabrice se bralo 2 – 4.000,- Kč, oni měli od 7 – 9.000,- Kč.

 

 

Další zážitky z výcviku na vojenské katedře nadejte zde:

http://www.inmagazin.cz/kategorie/valka-je-vul.aspx


facebook   Doporuč přátelům




CLUB ŽENA


Lifestyle