Odjezd na Závěrečné soustředění u vojsk na vojenské katedře.

Odjezd na Závěrečné soustředění u vojsk na vojenské katedře.

Kategorie: Válka je vůl

Vysokoškoláci, nejenže dříve museli chodit 2 roky na vojenskou katedru. Absolvovat týdenní úvodní soustředění na vojenské katedře. Ale udělat na vojenské katedře všechny zkoušky a tu nejtěžší zkoušku v rámci měsíčního závěrečného soustředění u vojsk.

Odměnou za to bylo, že pokud ještě navíc absolvoval student úspěšně studium vysoké školy, šel na vojnu jen na rok. Nikoliv 736 měsíců, jak si vzpomínáte. Pak tam dělal špagiho. Velil družstvům a četám, za všechno zodpovídal, se shora ho buzerovaly gumy, neměl žádné pravomoci, vojáci základní prezenční vojenské služby jej nechtěli poslouchat.

 

Akorát mu pořád někdo vyhrožoval, že za každý průser bude Sabinov (vojenská basa). Vidíte, kolik tam bylo podmínek? No byla to riziková hra s nejasným výsledkem, absolvovat Vojenskou katedru. 

 

No zkraťme to, zkrátka blbákov.  O závěrečných soustředěních u vojsk jsme slýchali jen legendy. Dříve, cca ročníky 1962,1964 jezdili studenti na závěrečné soustředění vojsk do Ruska. Tedy do Sovětského Svazu. Ani ne tak na Sibiř, jako spíše kdesi do Sovětského Svazu na poušť. Ne všichni se vždy od tamtud  vrátili. Vím minimálně o jednom případu, kdy Maďarského studenta kousl škorpion a on to nepřežil.

 

Ono, ani u českých bojových jednotek to právě žádná sranda nebyla. Střelby i munice tam byly ostré, magorů spousta a největší z nich někteří  naši  velitelé  soudruzi plukovníci a podplukovníci. Člověk by se snad bezpečněji cítil na straně imperialistických nepřátel, než pod velením těchto zapomnětlivých popletů a zmatkařů. I v případě válečného konfliktu, tito soudruzi byli spíše nebezpeční vlastním vojákům, než nepříteli.

 

Závěrečná zkouška byla o život. Tedy spíše o rok života. Při jejím neúspěšném absolvování šel Inženýr na 2 roky do zákopů, jako běžný záklaďák. Při příslovečné zákeřnosti některých zkoušejících podplukovníků byl výsledek nejistý, i kdybyste všechno znali perfektně zpaměti, což ani u tajné zbraně nešlo. Všechno znát. Všechno bylo tajné. Protiletadlovci, studenti PRAT se proto celý měsíc u vojsk věnovali každý rok vždy stejné činnosti. Zmocnit se klíče od trezoru, obtisknout jej do plastelíny, vypilovat kopii klíče, otevřít trezor a opsat si zkušební otázky.  Zajímavá adrenalinová činnost.

 

Již odjezd na Závěrečné soustředění k vojskům byl zajímavý. Odjezd byl plánován pro naši četu na 18 00. V neděli. Seřadiště Božetěchova v Brně. Dříve to byl klášter. Později a do dnes VUT. V podzemním sklepení byla střelnice. Taky jsme tam stříleli z malorážky, ještě na vojenské katedře. Areál byl ohrazen 3 – 5 m zdí.

 

Přijel jsem vlakem, mezi prvními o půl druhé. S báglem na zádech, v báglu maskáče - uniformu, kanady, sešity, knihy… vše potřebné pro absolvování závěrečného soustředění u vojsk. Tedy u bojových jednotek, jak s oblibou říkával náš kpt. Karas. Jako první příchozí bágly jsme nechali na Božetěchové a šli zabít čas do nejbližší, zatím liduprázdné  hospody. Tak to však dělali všichni. Po několika hodinách všechny hospody v okolí praskaly ve švech.

 

Naše masa studentů vysokoškoláků nezadržitelně narůstala. Kolem páté začali šalinami a osobákama přijíždět brňáci a z blízkého okolí.  Před půl 6 jsme se odebrali do kláštera. Velící plukovník, asi Jirka Pokorný, vydal rozkaz.: „všichni se převlečte do uniforem“. Na ten povel se masa několika set studentů na dvoře kláštera začala navyklými pohyby, tolik po ránu v průběhu minulých 2 let opakovanými, oblékat do uniforem. Za chvíli jsme byli zelená masa.

 

Jen 1 student s vytřeštěnými očima a s nářkem, kde to jsem, co se to děje, se motal mezi námi stále v civilu. Nezapomenutelný Ivan.  On byl slušně řečeno pomalejší i za střízliva. A i za střízliva  mluvil tak strašně pomalu, že to bylo opravdu strašné. Aby nebyl vyhozen z vojenské katedry a nebyl nucen jít na 2 roky do zákopů, spolužáci ho oblekli do zeleného. Chudák. Vystřízlivěl až ve vlaku, který nám byl posléze přidělen v Králově Poli.  Na povel našeho velitele katedry plk. Jirky Pokorného jsme nastoupili do vlaku. Byl to strašný vlak. Staré dřevěné lavice, my s báglem ve kterých byl civil, oblečeni do zeleného, mezi námi neznámé mladé gumy  - lampasáci, snažící se s námi navázat družný hovor a do toho střízlivějící a flašky dopíjející spolužáci studenti VKVŠ. Vlak jel pomalu ale vytrvale, furt někde zastavoval, spolužáci hráli na kytaru protistátní písničky nechvalně se vyjadřující o Leninovi a Velké Říjnové socialistické revoluci, která sice byla v listopadu ale to už stejně bylo jedno. Soudruzi lampasáci nám přizvukovali, jen jsem čekal, kdy celý vlak seberou za protistátní činnost, přece jen bylo to v době tuhého socialismu.

 

Asi po nějakých 24 hodinách jsme se dostali do Severních Čech. Tam jsme jezdili někde v dolech, kolem nás byla velkorypadla a vytěžená měsíční krajina. V Mariánských Lázních několik čet naší odbornosti, naší tajné zbraně vysedlo. My jsme druhý den večer, od nástupu do vlaku, dojeli do Kynšperka. „Celý vlak vystoupit „ vydal chytrý rozkaz náš plukovník.  Dnes možná hezké městečko, tehdy nás jen udivovalo, proč v parném létě je v tomto městečku spousta obrovských louží. Na to proč jsme přišli až po vylezení do kasína ( kasáren) nad městem. Málokdy tam tekla voda, potrubí v Kynšperku tam bylo často popraskané.

 

A náš kasárenský život, ohraničený ploty s ostnatým drátem,  mohl začít. Tam se teprve začaly dít věci.

 

Dnes je tam vězení.

 

Autor: Ing. Pavel Sýkora

 

Další zážitky z výcviku na vojenské katedře nadejte zde:

http://www.inmagazin.cz/kategorie/valka-je-vul.aspx


facebook   Doporuč přátelům



Vaše názory

 Vojíne neprovádějte toho koně po dvoře! Provedu, - Autor: koník12. 2. 2010
 Píseň sestry Parkanové Tálibancům prašivým - Autor: útok písní12. 2. 2010




CLUB ŽENA


Lifestyle