Jak vznikl plukovník Válka? Kdo to po mě střílel v roce 1988 houfnicí?

Kategorie: Válka je vůl

Všechno se dá dohledat. I události z roku 1987. Plukovník Válka byl šéf vojenské katedry ( tedy VKVŠ) Brno v roce 1987. Opravdu existoval, nespadl z měsíce. Byl to postrach všech studentů, pokoušejících se absolvovat vojenskou katedru, aby nemuseli jít na 2 roky na vojnu.

Člověk, který všemi metodami bojoval za zocelení československé lidové (mnohdy dle velitelů – podplukovníků a plukovníků spíše lihové) armády. Jednou potkal studenta Luboše Karlíka. Student, neznalý ještě vojenských řádů a obyčejů jej nepozdravil. Načež mu plukovník zabavil studentskou vojenskou průkazku. A to byl průšvih jako Brno. Chudák Karlík, tři měsíce chodil na Vojenskou Katedru bez průkazky.  Strašlivý průser, průser jako mraky. Studentu Karlíkovi hrozil vyhazov z Vojenské katedry. Po těch 4 měsících byl plukovník Válka, pro své nesporné kvality a bdělost  ( a asi i zabavování průkazek, čímž nesporně přispěl významně ke zvýšení obranyschopnosti Československa) přeřazen na ministerstvo a stal se nadřízeným všech vojenských kateder vysokých škol v ČR. Dalo se to taky vysledovat podle nápisů. Před přeřazením byly nápisy na zdích Válka je Vůl jen v Brně.  Po přeřazení všude po celém Československu. V Plzni, Praze Ostravě i na Slovensku.  Celkem to žral, na jeho vizitace byli vyklepaní nejen studenti, ale i podplukovníci. Vzpomínám si na jeden jeho projev před nastoupenou katedrou někdy k výročí 28. října. Ani Kléma Gottwaldů by to lépe nesehrál. Těžký Stalinista.

 

Několik  měsíců po odvelení Plukovníka Války si velitel katedry předvolal studenta Karlíka: „ jakého strašného činu jste se dopustil soudruhu studente, že vám plukovník Válka zabavil průkazku? Nebyla to vlastizrada?  Co s vámi?“ Pak na něj pohlédl přiopilým okem a průkazku mu vrátil. Tak málo stačilo, aby byl student vyhozen z Vojenské Katedry.

 

Velitelem katedry v Brně se pak stal nebezpečný a zákeřný Jura Pokorný. Říkal si Jura, ale i s botami vycpanýma Rudým Právem neměl snad více, než metr šedesát.  Dalšími experty na katedře byli podplukovníci Jubánek – jeho okřídlené, „soudruzi, již dávno není doba, kdy jeden komsomolec stačil na rotu Wehrmachtu“   prodával zbraně na východě, byl paragánec ale se špatnou páteří, proto odložen na Vojenskou katedru, Pokorný Milan byl větší než Jura, Krhůnek zase furt řval,.. kpt. Karas. Usměvavý, ale vždy se svou četou nejhorší, neboť měl nejnižší hodnost.  A neomylný pdpl. Holomčík.  Měl sice jen dělostřelecké učiliště v 50. letech, jako většina tamějších podplukovníků a plukovníků, ale tvářil se jako ředitel Zeměkoule. Byl  numizmatik, kdo mu přinesl nějakou starou minci, byl jeho velký kamarád, že Póčo.  V jeho četě se tedy platilo školné již za socialismu.

 

Petr Matyáš s Lubošem Karlíkem mi až v roce 2009  prozradili, jak to tenkrát bylo na střelbách houfnicí.

 

Oni byli na palpostu (palebné postavení), zatímco já  se svou četou na pozorovatelně. Stříleli přes nás na kopec před námi, sami cíl neviděli. Tzv. Nepřímá střelba. Nevěděli, kam střílí, věřili našim číslům, které jsme jim vypočítali. My jsme zase věřili jim, že oni nám uvěří, a fakt budou střílet, kam my si představujeme. Jen pro informaci, houfnice měla ráži 152 mm, dělostřelecký granát vážil 47 kg, dostřel houfnice byl 18 700 m, a účinek granátu v okruhu 200 m, kam dopadnul. Tedy žádná střelba „ze špuntovky.“   Baterie houfnic dostala prvky a zaměřovala. Jen soudruh student Josef Haláček, toho času miřič, se nějak nemohl dohodnout s náměrem. Neustále hýbal hlavní houfnice nahoru a dolů. Zřejmě nemohl přepnout na ruční pohon a motorový dělal velké skoky. Skok nahoru 6 dílců, skok dolů deset.  Nebo se snad pokoušel s tím tančit čtverylku, nebo co.

 

Studenti, kteří právě nestříleli, stáli  za houfnicemi a bavili se jeho potížemi. . V tom velitel  baterie ( SDB) vydal rozkaz pal. Odpaloval nabíječ, ne miřič. Pedálem. No tak to zmáčkl student sedící v Daně za ním a „dělová koule“  ve velké výšce přeletěla cíl a zmizela v nenávratnu. Možná odletěla do kosmu, nevíme. Netrefila nás. Pokud by náhodou vyletěla z hlavně zrovna , když miřič  měl hlaveň  dole, možná bych už vám o tom nenapsal.

 

No, když byl na palpostu Karlík, bylo to ještě horší. Nad zákopem vždy neohroženě a nebojácně přecházel tuším Jubánek. Voják se zkušenostmi z boje. Podle zvuku přilétajícího granátu poznal, že je zle a skočil velmi rychle na dno zákopu. Všichni studenti se snažili jej předběhnout. Granát letěl nízko, směrem na studenty v zákopu, ne na cíl, přežili to všichni.

 

To byly adrenalinové sporty a ne jako dnes „bandži džampink“. Člověk byl rád, že to přežil. 

 

Autor: Ing. Pavel Sýkora

 

Další zážitky z výcviku na vojenské katedře nadejte zde:

http://www.inmagazin.cz/kategorie/valka-je-vul.aspx

  Doporuč přátelům